Svěřenské nástupnictví

Datum: 
04/12/2017

Navrátivší se institut Svěřenského nástupnictví (následného nástupnictví) z dob římského práva zakotvuje občanský zákoník v části třetí, věnované Absolutním majetkovým právům, počínaje § 1512 a následujících.

Oproti institutu obecného náhradnictví, kdy povolaný náhradník doslova nahrazuje zemřelého dědice, tedy nastupuje na jeho místo, svěřenský nástupce předního dědice nenahrazuje, nastupuje po něm.

Svěřenských nástupců se povolává prostřednictvím závěti, kdy zůstavitel zamýšlí ponechat dědictví v okruhu jím určených osob (zejm. rodiny). Nemá tedy v úmyslu, aby dědictví připadlo státu jako odúmrť. Lze jej zřídit k celému majetku, jeho části, nebo také jen ke konkrétní věci.

Primárně po zůstavitelově smrti nabývá majetek v závěti určený tzv. přední dědic a až vlivem určité právní události dochází k nástupu svěřenských nástupců. V případě, že by přední dědic zůstavitele předemřel, uplatní se institutu obecného náhradnictví a na jeho místo po smrti zůstavitele nastoupí svěřenský nástupce. Absenci předního dědice nelze zhojit, též nelze povolat stát coby svěřenského nástupce. Opomene-li zůstavitel povolat předního dědice, přichází v úvahu dvě možná řešení, a to taková, že na místo předního dědice nastoupí zůstavitelův dědic v zákonné dědické posloupnosti, nebo nastoupí rovnou svěřenský nástupce. Autoři odborných publikací se shodují na vhodnosti užití první varianty.

Ke vzniku institutu dochází zejména z důvodu nezpůsobilosti předního dědice o svém majetku pořizovat, a to např. kvůli duševní poruše. Pořizovací nezpůsobilost je dána i u nezletilých dětí, avšak pouze do věku patnácti let. Od patnácti let může nezletilý pořizovat prostřednictvím veřejné listiny (tzv. speciální pořizovací způsobilost). Pokud zůstavitel povolává dědiců více, upraví, jak budou tito nastupovat, a to zda nastoupí vedle sebe (zároveň), nebo po sobě (sukcesivně). Ke vzniku může dojít jak výslovně, tak konkludentně.

Konkludentním povoláním jsou případy, kdy:
 zůstavitel povolá dědici dědice;
 výslovně zakáže svému dědici o dědictví pořizovat, v takovém případě se svěřenskými nástupci stávají zákonní dědicové (předního) dědice, pokud by o dědictví pořídil, bylo by takové právní jednání relativně neplatné;
 povolá-li za dědice osobu, která v době zůstavitelovi smrti ještě neexistuje,
nebo
 stanoví-li dědici určitou podmínku, či jej povolá pouze na dobu určitou.

Nedojde-li ke splnění podmínky či nenastane stanovený čas a přední dědic zemře, přechází dědictví na dědice předního dědice, dokud tyto nebudou splněny. Stanoví-li zůstavitel více podmínek současně, může určit i jejich kumulativní nebo alternativní splnění. Po skončení dědického řízení se přední dědic stává vlastníkem zděděného majetku, jeho vlastnické právo je však omezeno. Má práva pouhého poživatele, nesmí majetek zcizit ani zatížit. Zůstavitel může tuto zásadu zákazu zcizení či zatížení prolomit tím, že mu udělí právo volného nakládání s majetkem. Bez výslovného prolomení zásady je volné nakládání možné v případě, že majetek slouží k úhradě zůstavitelových dluhů.

Přední dědic také přejímá veškeré závady lpící na dědictví v době nabytí. Udržuje jej ve stavu, ve kterém ho převzal, hradí obvyklé udržovací náklady, jakož i zůstavitelovy dluhy, náklady pohřbu apod.

Je-li svěřenské nástupnictví zřizováno k věci nemovité, či jiné, jež podléhá zápisu do veřejného seznamu, zapisuje se institut ve formě poznámky. Jestliže s ní přední dědic nakládá způsobem mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce bez jeho souhlasu (formou veřejné listiny), nevyvolává takové jednání žádné právní účinky. Souhlas svěřenského nástupce je možné nahradit i rozhodnutím soudu, pokud si přední dědic počíná s péčí řádného hospodáře a je nucen služebnou věc zcizit či zatížit.

V případě téhož způsobu nakládání s věcí, která se do veřejného seznamu nezapisuje, bez souhlasu svěřenského nástupce, je možné, aby soud na základě určovací žaloby rozhodl o neúčinnosti takového právního jednání vůči jeho osobě.

Umožní-li zůstavitel přednímu dědici volné nakládání s nabytým dědictvím, pak svěřenskému nástupci připadne to, co zbude. Je ale možné, aby mu nepřipadlo nic. Pak vzniká riziko, že
svěřenský nástupce takové jednání napadne u soudu pro úmyslné krácení jeho majetkových práv, a tedy o zneužití práva dle ust. § 8 občanského zákoníku.

Jak již bylo shora uvedeno, je možné, aby zůstavitel povolal celou řadu svěřenských nástupců, tato řada však nemůže být nekonečná. Povolaní svěřenští nástupci musí již za zůstavitelova života existovat (být počati či vzniknout). Pokud se institut Svěřenského nástupnictví zřizuje ve prospěch osob, které za života zůstavitele ještě neexistují, dojde k zániku institutu nástupem prvého z nich. Institut zaniká i uplynutím doby, a to doby 100 let od zůstavitelova úmrtí, bez ohledu na nařízení delšího časového úseku. Stanovenou dobu lze prolomit vytvořením řady svěřenských nástupců, kteří jsou zůstavitelovými současníky, potom institut zaniká dnem nabytí dědictví prvního, který jeho současníkem ještě nebyl. Povolal-li svěřenského nástupce jediného, zanikne institut okamžikem nabytí dědictví touto osobou, v případě neexistence dalšího svěřenského nástupce, nebo nenastane-li případ, který byl v závěti podmíněn.

V případě zřízení institutu ve prospěch nezletilého dítěte, či osobě, jejíž svéprávnost byla omezena, dojde k jeho zániku dnem, kdy nabudou pořizovací způsobilosti. Má-li zůstavitel
obavu, že tato osoba svéprávnost znovu pozbude, může povolat svěřenského nástupce pro tento případ.

Ex lege institut zanikne, pokud byl svěřenský nástupce povolán, avšak již nežije, není způsobilý dědit, či dědictví odmítne, v takovém případě zůstane dědictví ve vlastnictví předního dědice, nebo předchozího svěřenského nástupce. Ze zákona zanikne také v případě, že nenastane důvod, pro který byl zřízen.

Jak je ze shora uvedeného patrné, jedná se o velice důmyslný institut, kterým zůstavitel zajistí, aby dědictví zůstalo u určitého okruhu osob, a to těch, které považuje za vhodné k jeho nabytí. V praxi se jej využívá pouze pomálu, proto musíme vyčkat, jak se úprava svěřenského nástupnictví v budoucnu vyvine a co přinese judikaturní vývoj.

autor: Mgr. Jana Fabíková, 6. 12. 2017

Použitá literatura:
1) HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné - Obecná část, Absolutní majetková práva. 2. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 312 s. ISBN 9788073804954.
2) FIALA, Roman; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2015, 648 s. ISBN 9788074005701.
3) SVOBODA, Jiří a KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, 377 s. ISBN 9788074002663.
4) HNILICOVÁ, Andrea. Autonomie vůle zůstavitele[online]. Brno, 2014 [cit. 19. 10. 2017]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/367781/pravf_m/Hnilicova_Andrea_Diplomova_pra...
5) § 1512 a násl. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 19. 10. 2017]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6m...